Jiří Hondl – Vše, co jste chtěli vědět o Hostouni, ale báli jste se zeptat – 8.díl

Původně jsme zlákali předsedu Sokola Hostouň k rozhovoru. Vzhledem k tomu, že je člověkem na správném místě, řekl nám toho tolik, že by bylo neslušné ho přerušovat otázkami. Přinášíme vám tedy sérii sloupků, ve kterých se dozvíte o tom, jak se pan Hondl dostal k fotbalu, co říká na mládež, kam se až může dostat A-tým, či koho by chtěl jednou přivítat na našem stadionu. Vezměte si něco dobrého k jídlu a pití a začtěte se do příběhu pana předsedy a nalaďte se na fotbalovou notu jarní části sezony 2016/2017. 8.díl přináší pokračování z minula. Dozvíte se, co si pan předseda myslí o současném stavu klubu a jaká je vize do dalších sezon. A už nyní se můžete těšit na další díl, ve kterém bude povídání o tomto tématu pokračovat.

Bohužel neumím věci dělat napůl, jen tak nějak. Buďto naplno nebo vůbec. Nikdy jsme si nekladli velké cíle. Vždy jen ty, na které jsme viděli a věděli jak na to. Šli jsme krok za krokem. No a došli až sem. Je to něco neskutečného pro klub, Hostouň jako takovou. Možná se to už nikdy nebude opakovat a spoustě lidem to možná ani nedochází, jakého úspěchu ten klub dosáhl a co práce za tím stojí. Určitě přijdou i ty slabší roky, na které se ale už dnes musíme umět připravit. Na této úrovni a tak jak to děláme, nemůžete pořád jenom stoupat. Nic neroste do nebe. Občas si prostě sednete i zase zpátky na zadek. To se stát může, určitě přijdou i časy horší, ale nesmí vás to zaskočit. Musíte být na to připravení. V takových chvílích se pak naplno ukazují charaktery lidí a jejich opravdový vztah k tomu klubu.

Možná ale ještě více než z postavení dospělého fotbalu mám radost z toho, že se nám podařilo udělat nové hřiště na takové úrovni, že tu bude sloužit zase několik desítek let. Mluvili jsme o tom roky a pak se to najednou podařilo. To mě těší. Zrovna tak jako rozmach mládeže u nás. Před časem jsme paběrkovali s jedním mužstvem a dnes tu máme od všech mládežnických kategorií dvě mužstva mladší a starší. V létě bychom měli takto doplnit poslední tým a to mladšího dorostu. To je možná ještě větší úspěch, vzhledem k Hostouni jako takové, než ta divize. I když to jsou samozřejmě svým způsobem spojené nádoby. Kdysi mi kamarád ve výboru řekl, že jsem blázen, že se mi tohle nikdy nemůže v našich podmínkách vesnice podařit. Že to nemá ani cenu zkoušet. A vidíte. Podařilo. Ohromný dík samozřejmě patří těm lidem, co se kolem mládeže pohybují. V podmínkách, ve kterých to děláme, klobouk dolů. To je hlavně jejich úspěch. Trenéři, vedoucí, nadšenci, pomocníci…stále více přichází k fotbalu u nás více mladých lidi a to je dobře. Neříkají, že to nejde, ale hledají řešení a pomalu posouvají mládežnický fotbal u nás vpřed. A věřím, že je to všechny těší. Mým osobním cílem bylo dát fotbalu v Hostouni obsah, smysl, tak aby za námi něco zůstalo pro ty, co přijdou po nás. Zatím se to celkem daří.

Přesto si pořád myslím, že jsme to uspěchali s postupem do divize. Od okresního přeboru pracujeme v tzv. modelu 3 – tří let. To je naše interní pojmenování. Vytváříme vždy mužstvo s minimální perspektivou těch tří let. Nedává smysl vytvářet půlroční mužstva, byť by byla sebelepší. To radši pomaleji, ale s vizí a perspektivou. O hráče na jiné než delší období zájem nemáme. S mužstvem chceme vždy pracovat a rozvíjet ho. To také znamená stabilitu kádru a prostor pro práci trenérům. Ten náš model je o postupných schodech, které zdoláváme. Jeden rok na rozkoukání v nové soutěži, řečí umístění, do desátého místa, druhý rok mezi první tři až čtyři a třetí rok se pokusit hrát o postup. U divize jsme jeden vynechali a pořád mi něco ve vnitřku říká, že to nebylo dobře. Nebyli jsme na tu soutěž úplně připravení, jak bych si asi představoval. Ale jsme tam, tak se s tím musíme poprat, i když v řadě věcí chytáme tzv. psa za ocas. O to je to větší adrenalin.

Jiří Hondl