Jiří Hondl – Vše, co jste chtěli vědět o Hostouni, ale báli jste se zeptat – 4.díl

Původně jsme zlákali předsedu Sokola Hostouň k rozhovoru. Vzhledem k tomu, že je člověkem na správném místě, řekl nám toho tolik, že by bylo neslušné ho přerušovat otázkami. Přinášíme vám tedy sérii sloupků, ve kterých se dozvíte o tom, jak se pan Hondl dostal k fotbalu, co říká na mládež, kam se až může dostat A-tým, či koho by chtěl jednou přivítat na našem stadionu. Vezměte si něco dobrého k jídlu a pití a začtěte se do příběhu pana předsedy a nalaďte se na fotbalovou notu jarní části sezony 2016/2017. Ve 4. díle vám poví pan předseda vtipnou historku z Nizozemska a rozpovídá se o svých fotbalových začátcích.

Jednou jsem byl na obchodním jednání v Nizozemí, a kde myslíte, že jsme v průběhu jednání skočili - na zápase Ajaxu. Najednou zaklapli desky a bylo po jednání a ze seriózních pánů se stali jako mávnutím proutku fans ověšeni vším možným. Dodnes si pamatuji, jak jsme porazili v Portugalsku na Euru slavné Holanďany a naši obchodní partneři z toho byli doslova zdrcení, dokonce přeložili o pár dní i jednání, aby se z toho vzpamatovali.

Na profesionální úrovni se dá fotbalem dobře uživit, ti nejlepší fotbalisté patří k nejlépe placeným sportovcům na světě, to díky obrovské marketingové atraktivitě tohoto sportu. Pro mne osobně je to prostě sport – sportů. V dobrém smyslu je to něco jako droga, po které se pořád sháníte a vyhledáváte její přítomnost. Prostě ji musíte mít.

K fotbalu mne přivedl v pěti letech táta s dědou. U nás v rodině myslím, že to snad ani nemohlo být jinak. Byl jsem první kluk v rodině, první vnuk fotbalových nadšenců a aktivních hráčů a navíc se v té době sešla v Hostouni výborná fotbalová generace místních chlapů a tak jsem asi neměl ani jinou volbu. Prostě dali mi na nohy gumové kopačky a ukázali v ulici kde je hřiště a už jsem na něm zůstal. Snad jedině, když jsme bydleli pár let v Harrachově, byli tím sportovním číslem jedna lyže. Dokonce a to málokdo ví, jsem skákal na lyžích a čas trávil hlavně na školních můstcích než na hřišti. Faktem je, že tehdy snad ani jiný sport nebyl. Možná ještě tak hokej na Kladně, nebo zamrzlý rybník na návsi.

Dnes je bohužel jiná doba. Těch zájmů je strašně moc až je to podle mne kontraproduktivní a spíše to talenty ubírá, nežli by je to přinášelo. Podle mne by se mělo z pohledu sportu dítě od určitého věku profilovat v ten daný konkrétní směr, kterým se bude ubírat, než ty schopnosti a energii tříštit tak, až z toho nakonec není nic, jen vyhořelé ambice rodičů. Základ by mělo dostat co nejširší, ale od určitého věku se soustředit jen tam, kde jsou schopnosti a předpoklady pro nějaký rozvoj. Když je toho všeho moc, dítě to vyčerpá, a nakonec i otráví, a nakonec všechno vyjde vniveč.

Jiří Hondl