Rozhovor | Ze Strahova do Hostouně. Cesta Davida Klimendy silnou generací, zkouškami i ambicemi

David Klimenda patří k ročníku 2002, který vyrostl v mimořádně silném prostředí mládežnické Sparty. Na Strahově sdílel kabinu s hráči, kteří dnes pravidelně nastupují v nejvyšších evropských soutěžích – Adamem Hložkem, Adamem Karabcem, Matějem Rynešem – a dalšími, jimž byla už v dorosteneckém věku předpovídána velká budoucnost.

Jeho vlastní cesta k dospělému fotbalu ale nebyla přímočará. Zahrnovala hledání herní pohody, skloubení fotbalu se studiem, rychlý příchod do Sokola Hostouň a poslední dobou i opakované zdravotní komplikace, které ho na čas vyřadily ze hry. V otevřeném rozhovoru se David vrací ke svému působení na Spartě, popisuje náročné období plné nejistoty i odhodlání a mluví o ambicích do další části sezony i celé své kariéry.

Davide, patříš k ročníku 2002 a na Strahově jsi vyrůstal v opravdu silné generaci. Hrál jsi po boku Hložka, Karabce, Ryneše a dalších dnešních ligistů. Jaké to bylo být její součástí?

Rád vzpomínám na dobu ve Spartě a na to, že jsem mohl zblízka vidět, jak se spousta kluků dostala do profesionálního fotbalu. Kromě těch známějších bych zmínil ještě další hráče – Suchomela, Schánělce, Sejka, Vitíka, Šilharta nebo Babku.

Kdy sis poprvé uvědomil, že tahle generace je výjimečná a že z ní může vyrůst řada ligových hráčů?

Popravdě, úplně zpočátku dorosteneckého fotbalu jsme nebyli bráni jako úspěšný nebo silný ročník, spíš naopak. Nesplňovali jsme kondiční kritéria a další podobné parametry. Nejvíc jsme se podle mě rozvinuli pod trenérem Petrem Havlíčkem, který pro nás v kabině i na hřišti vytvořil úplně jinou, pozitivní atmosféru, jakou jsem za celou dobu na Spartě nezažil. V té době se formovaly nejen skvělé individuality, ale hlavně výborný tým, který díky pozitivnímu prostředí dokázal podávat stabilně dobré výkony a sklízet úspěchy.

Jak vzpomínáš na každodenní tréninkové prostředí na Strahově – v čem tě nejvíc posunulo?

Vzpomínám na něj v dobrém. Tréninkově jsme se měli opravdu skvěle, až mě to možná trochu zhýčkalo. Na Strahově je všechno, co hráč potřebuje – osm hřišť, v zimě i kryté, posilovna, fyzio. Podmínky pro podávání výkonu byly naprosto excelentní.

Přechod z mládežnického do dospělého fotbalu bývá složitý. Co pro tebe bylo nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo najít herní klid. Byl jsem zvyklý „šlapat“ celý zápas naplno. Zároveň na nás v mládeži nebyl takový tlak na výkon a vítězství. Další faktor byl i ten, že jsem musel chodit do práce a na vysokou školu, protože jsem začínal s dospělým fotbalem v konkurenčním třetiligovém týmu.

Jak ses dostal do Sokola Hostouň a co bylo hlavním impulzem, že sis zvolil právě tuhle cestu?

Prvotním impulzem byla komunikace s Jirkou Lisnerem, který sledoval moje rychlostní výkony přes GPS. Napsal mi, že pokud bych měl zájem, mohl bych tady dostat šanci. Tak jsem se ozval, jestli by o mě byl zájem ze strany Sokola, a ten tam byl. Vlastně jsem podepsal smlouvu v den, kdy jsem hned odehrál asi třicet minut v MOL Cupu proti Dukle, utkání se navíc vysílalo v televizi. Byla to taková rychloakce.

Konec minulé sezony jsi kvůli zdravotním problémům nedohrál. Jak těžké bylo sledovat závěr ročníku jen z tribuny?

Bylo to pro mě opravdu příšerné období. Nikdo nevěděl, co se mnou zdravotně je, a vůbec se to nelepšilo. Do posledních dvou zápasů jsem ještě naskočil, protože jsem chtěl být s týmem. I když jsem byl v bolestech a věděl, že mě čeká operace, nelituju toho.

V létě jsi již absolvoval část přípravy a začátek sezony jsi patřil do základní sestavy. Jak ses tehdy cítil fyzicky i mentálně?

Cítil jsem se skvěle, protože bolesti zmizely a já se mohl konečně soustředit jen na výkon. Nebyl jsem ještě na svém výkonnostním maximu, ale věděl jsem, že se k němu brzy dostanu. Psychicky jsem se díky vidině úspěchu cítil každý den lépe a lépe.

V srpnu ale přišly další zdravotní komplikace. Bylo to psychicky náročnější než ten první?

Nikdo si asi nedokáže představit, čím jsem si prošel. Od „královského“ návratu v Domažlicích až po nemocniční lůžko v ÚVN a neschopnost chodit. Bohužel moje tělo bojovalo s něčím, co nikdo nedokázal včas odhalit, a to, že jsem se přitom celou dobu cítil skvěle, tomu vůbec nepomáhalo.

Máš teď pocit, že se zdravotní stav konečně stabilizoval, nebo jde pořád o proces, který vyžaduje trpělivost? A kdy by ses mohl plnohodnotně zapojit do tréninku?

Bohužel to vyústilo v další operaci, kterou jsem prodělal na začátku prosince. Teď se budu snažit udělat maximum pro to, abych byl na začátek jarní části připravený bojovat o sestavu, zvýšit konkurenci v týmu a postupně se posunout do vyšší soutěže, což je můj sen.

V létě se v týmu Sokola hodně změnilo – přišel nový trenér, obměnil se kádr. Co se podle tebe změnilo nejvíc a jak tyto změny vnímáš?

Za mě se nejvíc změnil přístup a práce s hráči. Na to, že hrajeme třetí ligu, je o nás opravdu nadstandardně postaráno. Týká se to jak fyzické přípravy, tak i mentální stránky, včetně možnosti spolupráce s mentálním koučem.

Co očekáváš od jara po herní stránce – osobně i týmově? A s jakým umístěním bys byl spokojen po sezoně 2025/26?

Od jara očekávám stabilní, dobré výkony. Jak už jsem zmiňoval, důležité je vytvořit tým, který bude držet při sobě. Z toho pak přirozeně vznikne prostředí pro stabilní výkony. Po osobní stránce si hlavně přeju, aby mě konečně opustily zdravotní problémy, abych mohl rozšířit svůj gólový příspěvek a pomoct týmu udržet se v horní třetině tabulky.

Autor: Lukáš Horníček | Foto: Bohumil Kučera, Lukáš Horníček, David Klimenda