Rozhovor | Zdeněk Hucek: Závěr podzimu? Důvod makat, odčinit to a udělat s Hostouní úspěch

S fotbalem Zdeněk Hucek (23) začínal v rodných Českých Budějovicích, odkud v patnácti letech zamířil na zkušenou do akademie Sparty Praha. Nejenže se na Strahově prosadil a s dorosteneckými výběry získal dva tituly, ale dokonce na prahu dospělého fotbalu nakoukl i do prvního týmu letenského výběru. Nyní už však třetím rokem patří k hostouňským Sokolům, kde mu od samého začátku náleží pozice jednoho z týmových lídrů.

Zdeňku, mohl bys nám přiblížit své fotbalové začátky, a kdo Tě k fotbalu přivedl?

Do fotbalového nesmyslu jsem začal kopat už jako malý kluk. Mám staršího bráchu, který hrál za SKP České Budějovice, menší klub v Budějicích, kde jsem se narodil a žije zde i má rodina. Proto mě do tohoto klubu přivedli rodiče na první trénink v 5–6 letech a já od té doby fotbalu zůstal věrný. V 10 letech si mě vyhlídl trenér Standa Rožboud z Dynama České Budějovice, který má nyní velmi dobré výsledky s dorosteneckou kategorií U19. V Dynamu jsem začal nejprve trénovat a následně tam i přestoupil. Nakonec jsem tam zůstal do svých 15 let.

…následoval přestup do pražské Sparty. Jaké byly začátky a jak celkově vzpomínáš na tohle období?

Bylo to krásné, ale někdy se střídaly hezké momenty i s těmi horšími, jako to bývá všude. Od patnácti jsem žil na internátu a musel se naučit o sebe postarat. Takže to celkově beru jako školu života. Zvykal jsem si na nové prostředí, na Prahu, na nové kamarády, ale hlavně na sparťanskou mentalitu, kdy byl velký tlak na výhry a obrovská konkurence. Přešel jsem z týmu, kde jsem vyčníval, do týmu, kde všichni byli talentovaní a ty jsi musel prodat, co umíš a zasloužit si místo v týmu.

Ve Spartě ses ale prosadil a získal s ní dva tituly…

Jak říkáš…, dva tituly jsme získali v U16 a v U17, kde nás trénovali trenéři Miroslav Krieg společně s Erichem Brabcem, kteří s námi následně pokračovali dále do U19. Tam už jsme bohužel titul nezískali. V obou ročnících utekl vždy o kousek. A já dokonce dostal v druhé polovině sezony posledního dorosteneckého věku po zranění kolenního vazu syndrom vyhoření a půl roku jsem jenom ležel na pokoji na internátu. Vůbec jsem netrénoval a skoro nedokázal dojít do školy. To byl jeden z momentů, které nebyly tak pozitivní.

V neúprosném sítu největšího klubu v Česku ses ale nakonec dostal až do strahovské rezervy a nakoukl i do prvního mužstva…

V tom roce, kdy jsem měl přejít z dorosteneckého fotbalu do dospělého, se rušily juniorky a tvořil nový B tým Sparty. Byly začátky příprav a já se pomalu dostával ze zmiňované situace. Začal jsem opět sportovat a nacházel chuť opět začít s fotbalem. Byl jsem stále hráčem Sparty, proto jsem zavolal tehdejšímu asistentovi B týmu Lubošovi Loučkovi. Bylo mi sděleno, ať přijdu na Strahov a po půl roce „vyhoření“ jsem tak začal trénovat. Trenérům jsem se zalíbil a už si mě nechali v týmu. U týmu byl hlavním trenérem Václav Kotal a propojení s A týmem bylo na dobré úrovni. Následně A tým právě převzali trenéři B týmu a vytahovali si na tréninky některé kluky. Došlo i na mě a dostal jsem i možnost být na lavičce v soutěžním utkání proti Viktorce Plzeň. Pod těmito trenéry jsem se naučil chápat dospělý fotbal a úplně chápu rozhodnutí vedení Sparty angažování Luboše Loučky na post hlavního trenéra B týmu. Legenda českých trávníků se zkušenostmi z praxe.

Bereš zpětně své působení v béčku Sparty za úspěch nebo převažuje zklamání, že jsi nedostal více příležitostí, třeba i v prvním týmu?

Měl jsem vlastně štěstí v neštěstí, …myšleno „nemocí“. Celkově to beru určitě jako úspěch. Naučil jsem se hrát fotbal, poznával legendy fotbalu. Ať už Fildou Panákem, Vašonem v kabině B týmu, …ale to je na jiné vyprávění (směje se). Nebo v kabině A týmu, kdy jsem na ně první den koukal s „otevřenou“ pusou a žil jsem si tak trochu sen. Bohužel do něj přišel COVID a narušil ho. S B týmem, který v té době hrál 3. ligu, jsme odehráli minimum soutěžních zápasů, a dokonce jsme první sezonu nepostoupili. Až tu následující, v které jsme odehráli myslím celkově 8 zápasů.

Dres Hostouně si poprvé oblékl v létě 2021. Co bylo tenkrát impulzem vyměnit strahovskou akademii za skromný třetiligový klub z Hostouně?

To je jednoduché. Po oznámení, že nejsem součástí plánu trenéra Michala Horňáka a bez pádného důvodu se mnou nepočítá do nové sezóny a mám si hledat jiný klub, mi bylo vážně měsíc na nic. Tenkrát jsem měl s ostatními hráči, s kterými se nepočítá, na Strahově oddělený trénink a čekali jsme na kondičního trenéra T. Hornu, legendu kladenského hokeje a současného kondičního trenéra Kladna. Na Strahově jsou lavičky pro diváky, na jedné z nich seděl pán a vedle něho stál druhý. Ten na mě pořád koukal a poté se mi představil a ptal se mě, jak to se mnou vypadá, že by mě případně chtěl k sobě do Hostouně na novou sezonu. Nebyl to nikdo jiný než trenér Dominik Rodinger (směje se). Ten pán, který seděl vedle něho, byl sportovní ředitel Sokola Zdeněk Mužík. Já mu tenkrát nedokázal v ten moment jednoznačně odpovědět, poděkoval jsem za nabídku, že se případně ozvu. A víme, jak to dopadlo (směje se).

V klubu jsi takřka dva a půl roku. V čem je největší rozdíl mezi týmem z roku 2021 a tím současným bojujícím o čelo tabulky?

Za tu celou dobu můžu říct, že se toho moc nezměnilo. Někdo přišel, někdo odešel. Ale parta tady byla od začátku výborná. Systém, kterým se chceme prezentovat, je stejný, jen ho zdokonalujeme. Markantní rozdíl je v tom, že jsme začali zvládat těžké momenty i třeba s příklonem štěstíčka a vyhrávat, nebo alespoň bodovat v zápasech, které bychom předešlé roky nezvládli. A ať už sezóna dopadne jakkoliv, jsem velmi rád, že mohu být součástí tohoto týmu, kde klape parta, o zábavu je postaráno. Ale hlavně…, hrajeme fotbal, který má smysl.

Hostouň přišla o titul půlmistra až v samém závěru podzimu. Už to „přebolelo“ a převažují u Tebe pozitivní pocity z výborného podzimu, nebo to je stále naštvanost ze ztráty prvního místa?

Za prvé, musím a chci celý tým pochválit za skvělé výkony v podzimní části ligy. Naše výhoda je v tom, že máme konkurenční prostředí na 3. ligu nadprůměrné. Tedy nejen kvalitní základ, ale i kvalitní kluky na lavici a trenér má z čeho vybírat základní sestavu. Samozřejmě, je tam černá kaňka na konci podzimu. Ale další důvod, proč makat, připravit se na jaro a odčinit zaváhání. To mě osobně slušně řečeno naštvalo, ale beru to jako motivaci do odvetných zápasů.

V týmu patříš mezi pilíře středové řady a v kádru by se těžko hledal hráč, který má za zápas více kontaktů s míčem. Dá se říct, že Ti herní styl ordinovaný Dominikem Rodingerem sedí?

Můžu říct, že patřím k těm hráčům, kterým míč nevadí, ba naopak. Mám ho rád a zkouším vymýšlet překvapující, nečekané situace. Řídím se heslem, že fotbal nemůže bavit toho, který musí běhat bez balónu. Takže se snažím najít konstruktivní řešení většinou ve všech složitých situacích, i když to někdy prostě nejde a musím to hrát „jednoduše“. Čím déle hraji fotbal, začínám chápat citát Johana Cruyffa: „Hrát fotbal je jednoduché. Ale hrát fotbal jednoduše, to je ta nejsložitější věc na světě.“ Takže ano, herní styl mi sedí, jen se třeba nedostávám tolik do vápna, jak bych si přál a byl blíže ke gólovým situacím, jak se po nás chtělo ve Spartě. Ale máme to tak nastavené z jiných důvodů a já se musím podřídit týmu.

A dá se v herním systému Sokola najít herní prvky, které znáš ze Strahova?

Co se týče jiných aspektů, herních prvků, jsou si myslím velmi podobné. A to mluvím teď o moderním fotbale a klubech, které ho vyznávají. Držení balonu, zapojeni gólmana jako jedenáctého hráče do výstavby a podobně. Poté už rozhodují rozdíly hlavně v kvalitě, v rychlosti provedení, timingu a myšlence. Názorným důkazem je toho Pavel Horváth nebo Marek Matějovský.

Jak těžké bude držet krok s favority soutěže, Slavií a Domažlicemi, i na jaře? Je v silách týmu zaútočit na nejvyšší metu a třeba to Slavii vrátit v posledním kole i s úroky?

Upřímně? Nechci se koukat na soupeře a jeho výsledky. Jsem tak naučený ze Sparty. A budu to říkat i klukům v kabině, aby nás to zbytečně nesvazovalo. Nejdříve se musíme soustředit na sebe. Pracovat na sobě. A poté třeba upozornit na zbraně soupeře, v čem jsou nebezpeční a jak hrají. Ale primárně se budeme soustředit na sebe a na to, co můžeme ovlivnit. Půjdeme zápas od zápasu, souboj od souboje, jako jsme to dělali do teďka a na konci uvidíme, co z toho vznikne. Třeba i zaútočíme na nejvyšší metu. Sílu na to tým určitě má! Co se týče zápasů s těmito soupeři, mám rád vyhrocené zápasy s emocemi. Budeme se snažit jim oplatit porážky a půjdeme zemřít na trávník pro úspěch týmu.

Jaké jsou osobní ambice Zdeňka Hucka pro rok 2024? Dáváš si nějaký předsevzetí, …třeba angažmá v první lize?

Osobním cílem je dodělání bakalářského studia. Na jaře mě čekají státnice na FTVS z oboru management sportu. A fotbalově uvidíme, kam mě to zavede. Hlavně se chci fotbalem bavit a mít z něho radost. Už jsem právě zažil, že za rok a půl se můžete dostat ze dna na vrchol a opět zpět. Fotbalový život je v tomto neúprosný a velmi rychlý. Bylo by hezké dotáhnout tažení s Hostouní a udělat s ní úspěch. To je moje fotbalová ambice pro rok 2024!