ROZHOVOR | Z akademie Slavie do Hostouně: Michal Kubáň o velkém fotbale, zraněních a nové kapitole

Fotbalový život není vždy jen o gólech a plných stadionech. Michal Kubáň prošel moravskými kluby, akademií SK Slavia Praha, připsal si starty v mládežnických reprezentačních výběrech a nastoupil také za první mužstvo Sokola Hostouň, než mu zdravotní problémy přehodnotily další směřování kariéry. V rozhovoru otevřeně mluví o těžkých rozhodnutích, přechodu do role fyzioterapeuta a o tom, jak dnes vnímá své působení u A-týmu i mládeže Sokola Hostouň.

Michale, prošel jsi několika kluby na Moravě, než přišel přestup do akademie SK Slavia Praha. Jak na své fotbalové začátky vzpomínáš a který z těchto kroků byl pro tebe nejdůležitější?

Na své fotbalové začátky vzpomínám výhradně v dobrém. Nejvýraznějším klubem pro mě byl jednoznačně Frýdek-Místek, odkud jsem následně přestoupil do Slavie. Zároveň ale nechci zapomenout ani na Rožnov pod Radhoštěm, který byl také důležitou součástí mé fotbalové cesty.

Přechod do Slavie je pro mladého hráče velký skok. V čem se podle tebe nejvíc lišil každodenní režim a nároky oproti předchozím klubům?

Kromě obrovského skoku v kvalitě hráčů, se kterými jsem se denně potýkal, bylo nejtěžší osamostatnit se už v čerstvých 16 letech a odejít 350 kilometrů od rodiny. Velkou výhodou ale bylo, že nás tehdy bylo na internátě ze Slavie víc a měli jsme prakticky celé patro pro sebe, což mi hlavně v začátcích hodně pomohlo.

Prošel jsi až do B-mužstva Slavie, kde jsi poprvé okusil dospělý fotbal. Co ti tato zkušenost dala po sportovní i osobní stránce?

B-mužstva se tehdy znovu obnovovala, takže jsme vlastně neměli úplně jasnou představu, jak bude třetí liga vypadat. Jako tým, který měl za sebou tituly v celostátních ligách U17 i U19, jsme byli zvyklí vyhrávat. To se v dospělém fotbale rychle změnilo a museli jsme si na to zvyknout. Mně bylo teprve 18 let, takže začátky mezi dospělými nebyly vůbec jednoduché.

V létě 2001 jsi přišel do Sokol Hostouň nejprve na hostování, které se později změnilo v přestup. Jak jsi tehdy tento krok vnímal?

Ke konci smlouvy ve Slavii jsem cítil, že je potřeba udělat změnu. Plánoval jsem jít studovat na Kladno, a proto mi nabídka tehdejšího trenéra Rodingera dávala smysl. Vnímal jsem to jako příležitost lépe se adaptovat na dospělý fotbal a případně se znovu pokusit posunout výš.

Sezóna 2022/23 pro tebe byla zlomová kvůli zdravotním problémům. Kdy sis poprvé uvědomil, že zranění mohou zásadně ovlivnit další směřování tvé kariéry?

Zranění mě bohužel provázela v určitých vlnách po celou hráčskou kariéru. Už ve Slavii jsem musel nuceně vynechat několik měsíců a bylo mi jasné, že další vážnější zranění by mohlo být zlomové. Vzhledem k oboru, který jsem tehdy studoval, jsem si postupně uvědomil, že poslední zranění už je pravděpodobně stopka a že bych měl začít uvažovat o konci aktivní kariéry.

Jak těžké bylo přijmout fakt, že cesta k vrcholovému fotbalu se začíná zavírat?

Člověk hraje fotbal od čtyř let a vždy chce být ten nejlepší. Na absolutní špičku se dostane jen malé procento hráčů, ale samozřejmě jsem si dlouho nechtěl připustit, že bych mezi nimi neměl být. Postupně jsem si při studiu na vysoké škole uvědomoval, že už to na velkou kariéru nebude. Úplný konec ale vždy bolí. To rozhodování mi nakonec výrazně ulehčila právě zranění, kterými jsem si prošel.

Postupně ses přesunul spíše do role fyzioterapeuta. Bylo to rozhodnutí, které přišlo přirozeně, nebo sis ho musel delší dobu srovnávat v hlavě?

Spíše to přišlo přirozeně. V kabině v Hostouni mi bylo mezi kluky skvěle a po rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru bylo nejjednodušší „jen“ změnit kabinu a začít převádět znalosti ze studia do praxe. Navíc v Hostouni tehdy chyběl fyzioterapeut, který by se o hráče každodenně staral.

Pomáhá ti hráčská minulost v práci s fotbalisty – například v komunikaci nebo v pochopení jejich problémů?

Určitě ano. Většinou jsem si těmi zraněními sám prošel a vím, co všechno obnáší. Snažím se proto hráčům co nejvíce usnadnit proces návratu po zranění i zvládání každodenních bolístek.

Studuješ a profesně se rozvíjíš jako fyzioterapeut. Co tě na této práci nejvíc baví a v čem vidíš její největší smysl?

Nejvíc mě baví sledovat celý proces a ideálně samozřejmě vidět zlepšení, ke kterému u hráčů dochází.

Jak bys zhodnotil dosavadní průběh sezóny 2025/26 A-mužstva Sokola Hostouň, a to jak z hlediska výsledků, tak herního projevu?

Samozřejmě jsme mohli získat o pár bodů víc, nicméně si myslím, že celkově může panovat spokojenost. Po příchodu nového trenéra bylo především potřeba, aby si vše sedlo. Čeká nás zimní příprava, během které se musíme dobře nachystat na náročné jaro. Věřím, že vše proběhne bez větších problémů.

Co mužstvu na podzim chybělo, aby útočilo na vyšší příčky?

Těžko říct jednoznačně, ale v některých zápasech nám chyběla větší kvalita v zakončení.

V létě jsi navíc začal pomáhat u dorosteneckých kategorií. Jaká je přesně tvoje role?

V letní pauze mě oslovil David Šíp, zda bych mu nechtěl pomoci jako asistent trenéra. Vzhledem k programu A-mužstva není v mých silách být na všech trénincích, ale většinu zápasů a několik tréninků jsem zvládl absolvovat.

Kam bys chtěl, aby se tvá profesní cesta v následujících letech ubírala? Máš jako fyzioterapeut nějaký cíl či sen?

Pracovat jako fyzioterapeut v ligovém klubu je samozřejmě ten nejvyšší cíl, ale už se na něj neupínám tolik jako dříve. Nechávám tomu spíše volný průběh. Nicméně jedna věc je jistá – nabídka od Slavie se neodmítá.

Autor: Lukáš Horníček | Foto: Bohumil Kučera