Rozhovor | Jiří Januška: Tenkrát to krok zpět byl, ale po dobu v Hostouni jsem jich udělal pět dopředu

I přes svůj nízký věk, patří s takřka sedmi desítkami startů v 1. a 2. lize k nejzkušenějším hráčům Sokola. Ofenzivní záložník Jiří Januška (26) se druhou sezonu po sobě řadí k nejproduktivnějším hráčům týmu. V té letošní dokonce zaznamenal tři vítězné zásahy. „Od toho tam jsem. Mám rád, když jsem pod tlakem, když na mě tým spoléhá a mám být ten, kdo ho povede a rozhodne,“ řekl mimo jiné v rozhovoru pro náš web odchovanec vyhlášené příbramské akademie.

Jirko, svoji kariéru jsi převážně spojil s ligovou Příbramí, za kterou sis zahrál i nejvyšší soutěž… Jak na angažmá u Litavky vzpomínáš?

Je to tak. Začínal jsem v Sedlčanech, odkud pocházím. Do Příbramí jsem přišel někdy v osmi letech. Mládež byla skvělá, v té době si troufnu říct, že Příbram měla nejlepší mládež v celé České republice. A to hlavně díky trenérům, kteří tam byli. …pan Tonda Barák, Venca Černý, Ervin Reichenauer, Petr Janota a chvíli taky Pavel Tobiáš.

A kdybys měl vyzdvihnout trenéra, který Tě nejvíc posunul…

Právě Pavel Tobiáš byl jeden z těch asi nejdůležitějších. Vytáhnul mě k o dva roky straším klukům do staršího dorostu, a to bylo naprosto skvělý. Dal mi šanci, mluvil se mnou, podporoval mě a pak si mě v létě vzal i na přípravu s áčkem, kam během sezóny byl posunut. Dalším trenérem, který mi pomohl a v mládeži jsem pod ním nejvíc rostl, byl Petr Janota. Vyhráli jsme spolu dorosteneckou ligu a postoupili do Youth League (juniorská Liga mistrů). V soutěži jsme došli až do čtvrtfinále nebo osmifinále, kde nás vyřadila Benfika Lisabon na penalty. V tom roce byla Příbram vyhlášena jako nejlepší akademie na světě.

Pro sedmnáctiletého kluka pořádný skok, co?

Určitě, ale byl to jeden ze splněných snů. Když jsem poprvé přišel do kabiny, tak si pamatuji, že jsem hráčům ze začátku vykal. Třeba Martinu Fillovi sem napoprvé řekl “dobrý den”, to byl velký úlet. (směje se). Ale být v kabině s Honzou Rezkem… To bylo nejvíc, co jsem v kabině zažil, jak po lidské, tak fotbalové stránce. Dále tam byl Tomáš Zápotočný, Martin Fillo, Roman Bednář, Alda Hruška nebo Peter Grajciar. Všichni měli za sebou velkou kariéru a byli v těch letech úžasný. Užíval jsem si každý den.

To zní, že jsi měl dobře našlápnuto se v prvoligové Příbrami prosadit. Proč z toho nakonec bylo „pouze“ 18 startů v nejvyšší soutěži?

Přechod do dospělého fotbalu neproběhl tak, jak měl. Kupila se mi zranění, byl jsem třikrát na operaci s koleny a nikdy jsem pořádnou šanci v Příbramí nedostal.

Dalších 50 profesionálních startů jsi přidal ve druhé lize. V 19 letech ses dokonce vydal na hostování do Vítkovic…

První půlrok v dospělém fotbale jsem odehrál v Příbrami jako devatenáctiletý kluk, ale spadli jsme v létě z ligy a dělalo se úplně nové mužstvo. Příprava a začátek soutěže se mi povedly fakt hodně. Dával jsem góly, měl asistence, ale bohužel týmu se výsledkově nedařilo, takže jsem časem vypadl ze sestavy a do toho přišlo zranění. Urval jsem si meniskus a musel na operaci. Tím tak nějak začaly tříletý trable se všemi zraněními. Do Vítkovic jsem se dostal náhodou. V Příbrami mi tehdejší kouč Josef Csaplár řekl, že se mnou nepočítá, ať jdu jinam. Ozvali se Vítkovice, které v tu dobu hráli druhou ligu. Trenér Balcárek mě viděl asi ve dvou zápasech, hrozně jsem se mu líbil a chtěl mě. Tak jsem šel na půl roku do Ostravy. Skvělá zkušenost a skvělá parta. Rád na to vzpomínám.

Po krátké anabázi v Písku a Příbrami ses vydal na další hostování do Vlašimi. Jaké to bylo tam?

Tam mi to sedlo asi nejvíce. Jak po fotbalové, tak lidské stránce. Odcházel jsem tam na konci léta 2019, kdy mi trenér Příbrami Nádvorník řekl, že se mnou nepočítá, i když vlastně celou přípravu i léto říkal, že se peru o základní sestavu. Ve Vlašimi jsem hned od prvního dne věděl, že to je ono. Skvělý trenér Šmejkal, který mi při prvním rozhovoru řekl, že typy jako já, má hrozně rád. Hned jsem věděl, že je to, co chci. Poznal jsem kabinu, kluci mě vzali mezi sebe a osobně jsem lepší fotbal v chlapech asi nehrál. Dával jsem góly a hrál celé zápasy. Cítil jsem, že tým a trenéři mi věří. Skvělý pocit. Bohužel na začátku jara přišel covid a já si týden před restartem ligy „udělal“ druhé koleno a utrhl meniskus. Ale dodnes na to rád vzpomínám. Udělal jsem si tam kamarády na cely život a byl to jeden z nej kroků.

V zimě 2022 jsi přestoupil do třetiligové Hostouně. Nebral jsi to jako krok zpět? Hostouňský klub přeci jen nepatřil mezi zavedené třetiligové značky a do jara tenkrát šel coby klub z chvostu tabulky…

Bylo to složitější. Potřeboval jsem někde trénovat, jelikož jsem z různých důvodu skončil v Příbrami. Jak finančních, tak i fotbalových. Nehrál jsem tak, jak bych chtěl a cítil sem, že je čas na změnu. Domino mi nabídl, že mužů tady trénovat a vzal jsem to všemi deseti. Měl jsem přestoupit do Irska, to však padlo kvůli financím, kdy oni mi něco slíbili a pak na papíře bylo o půlku méně. Ještě jsem byl na zkoušce v Táboře. Tam všechno skvělý, ale jsem prý malý. Ještě byla ve hře jedna nabídka ze zahraničí, ale jelikož jsem v tu dobu ještě studoval školu, rozhodl jsem se zůstat tady. V tu dobu jsem to jako krok zpět bral. Ale teď mužů v klidu říct, že krok zpátky ano, ale udělal jsem za tu dobu dalších pět dopředu.

Od zimy 2022, co jsi poprvé oblékl zelenobílý dres, tým udělal obrovský posun a letos válčí o nejvyšší příčky. Co se podle Tebe změnilo a v čem udělal tým největší pokrok?

To je strašně těžký říct. Já si myslím, že i v minulých letech jsme měli opravdu dobrý tým a konečná tabulka tomu neodpovídala ani jednou. Kdo nás viděl hrát, musel být ve většině případu nadšený. My hrajeme fotbal. Tenhle půlrok byl výjimečný v tom, že jsme dokázali zápasy, které nešly úplně naším směrem, zvládnout. Silou vůle, týmovostí a tím, že nekoukáme doleva – doprava, ale jsme rodina a jdeme si za tím. Vše si sedlo, jak na hřišti, tak i mimo něj a my si to užíváme. Ale s pokorou! Spojili jsme fotbal, ale i tu běhavou a agresivní stránku, …a ten nahoře nás za to odměnil.

Sám jsi přispěl k týmovému úspěchu nemalým dílem. Letos máš na kontě čtyři branky a dvě asistence, přičemž všechny branky byly vítězné a rozhodly o tříbodovém zisku. Jsi s podzimem spokojený i po osobní stránce?

Od toho tam jsem. Já hraji vepředu a musím udělat rozdíl. Mám rád, když jsem pod tlakem, když na mě tým spoléhá a mám být ten, kdo ho povede a rozhodne. A to se snažím taky dělat. Ale spokojený úplně nejsem. Byl jsem měsíc mimo kvůli svalovému zranění, ale i tak bych měl být ve všech směrech efektivnější. Šancí na to bylo dost. Ale pořád je tu jaro a já i celý tým budeme připraveni.

Je v silách týmu na jaře udržet druhou příčku, případně zaútočit na první místo zaručující baráž o FNL?

Já bych se na to takhle nedíval. Ale abych odpověděl, tak síla na to určitě je. Však jsme druzí o bod. Ale co nám taky pomáhalo tenhle půl rok bylo, že jsme šli od tréninku k tréninku a zápas od zápasu. Bylo jedno s kým hrajeme za týden. Vždycky jsme se připravili na ten jeden zápas, a to byl vrchol. Teď to bude sice stejné, ale na druhou stranu hodně lidem ležíme v žaludku a budou nám to na jaře chtít vrátit a rozkopat nás.

Kromě hráčské kariéry se věnuješ, v rámci kempů a individuální přípravy hráčů, i trenéřině…

Ano, trénuji ve Volfsoccer Academy. Fungujeme tady v Praze, Olomouci a Pardubicích. Akademie ale působí i v Egyptě, Ugandě, a hlavně v Kanadě (Vancouver) a USA (Dallas). Jsou to individuální a skupinové tréninky zaměřené na techniku, skills, ale i obecný rozvoj rychlosti a obratnosti. Děláme různé kempy, létají sem na naše kempy děti z USA, Kanady, aby kluci měli porovnání i s ostatními ze světa z jejich kategorie, a to je skvělý.

A bereš to jako doplňkovou aktivitu k „neprofesionální“ soutěži, nebo je trenéřina cesta, kterou by ses chtěl vydat po fotbalové kariéře?

Ze začátku to bylo k fotbalu, ale během toho roku mě to tak chytlo, že bych se nebál říct, že u toho zůstanu hodně dlouho. Sedli mi kluci, s kterými to děláme i náplň nebo obecně ta myšlenka, jak chceme fungovat se mně strašně líbí. Otevírají se mi jiné dveře a zároveň zůstávám u toho fotbalu. Naplňuje mě to. Pracovat s malými kluky a holkami a snažit se je zlepšovat ve všech ohledech je fajn. Když pak vidíš ty pokroky, nebo se jdeš podívat na zápasy v jejich týmech a oni dělají to, co trénujeme… To je bomba! Dává mi to velký smysl a reakce od ostatních lidi a rodičů jsou jen pozitivní, což je taky základ.

…a máš ambice se vrátit do profesionálního fotbalu?

Určitě ambice mám. Fotbal mě pořad baví a naplňuje. Pokud by mě někdo chtěl a měl zájem, tak se pojďme bavit. Já sem hladový pořad.

Teď hráči užívají zasloužený měsíční odpočinek. Jak sám tohle období trávíš?

Tréninky s dětmi, jdu si sám zakopat, zacvičit, zaběhat, s pejskem na procházku, s kamarády na kávu, nebo nějaký ten drink. Obecně se snažím vypnout, zpomalit a užívat přítomnost, pokud to jde.