My jsme Hostouň: Milan Vaníček

Patří do generace hostouňských fotbalistů, kteří zažili doznívající slávu týmu ze sedmdesátých let. Jako záložník či později jako stoper Milan Vaníček odcházel z prvního týmu takřka po dvaceti letech.

Foto: Sokol Hostouň

Co se vám vybaví, když se řekne fotbal a Hostouň?

Letitá tradice. Jediný sport, který se v Hostouni dělal a dělá dobře. Pro mě to navíc znamená fotbalový klub, s kterým jsem spjatý od svých osmi let.

Kdo byl v té době váš hostouňský fotbalový vzor?

Pro mě to byl mančaft, který vybojoval postup do A třídy. Já jsem vyrostl na mužstvu ze sedmdesátých let. S klukama jsme se na něj pravidelně chodili koukat, postávali jsme za bránou a podávali jim balóny. V mých očích v zelenobílém dresu běhali páni fotbalisti. Samozřejmě před nimi v Hostouni hráli i lepší fotbalisté, například Zdeněk Šilhan, ale ty já jako hráč v mužstvu nezažil, o jejich slávě jsem slyšel jen z vyprávění.

Koho jste při zápasech sledoval?

Ani ne tak obránce, i když jsem obranu hrál, jako útočníky a nejvíc Mirka Vlčka. To byl pan střelec, co zápas, to gól… Dalším byl Kapalín, ten dával nejvíc gólů ránou k tyči.

Jak vás přijali do áčka?

V prvním mužstvu jsem si zahrál už v dorosteneckém věku. Myslím, že to bylo v jednaosmdesátém roce. Kabině velel Pavel Bartoš. Dobré pro mě bylo, že jsme se všichni znali, že jsme skoro všichni byli sousedé. Samozřejmě pár mazáckých nepochval jsem dostal, ale s tím jsem počítal. Zpočátku mne starší kluci místo sebe do zápasů moc nepouštěli. Tehdy v mých začátcích v áčku se mančaft skoro neměnil. Ke generační výměně došlo, až když přišel trenér Honza Jiras a začal stavět na mladících. Na hřišti táhli mužstvo Jirka Kastl s Ivanem Černým, ten přišel z Unhoště. Bohužel, brzy jsme z A třídy spadli.

Byla A třída na tehdejší Sokol těžká soutěž?

Doplatili jsme jak na generační výměnu, tak na odchody. Z B třídy jsme spadli do okresu a tam jsme se jen tak tak udrželi. Naštěstí se to zase dalo dohromady a dočkali jsme se i postupu. V okrese nás trénoval Venca Svoboda, po něm převzali mužstvo Pepa Vacovský s Mírou Vlčkem. Ovšem do A třídy se nám postoupit nepodařilo. Ale měli jsme pořád výbornou partu, kterou ze sedmdesáti procent tvořili Hostouňští.

Na který zápas nejraději vzpomínáte?

Jsou dva a navazují na sebe. V posledním zápase jara jsme výhrou nad Hrdlívem vykopali postup do B třídy a hned v prvním zápase podzimu o posvícení jsme porazili silné Hořovice! Byl plný dům, fantastická atmosféra. Netroufám si tvrdit, kolik bylo přesně lidí, ale určitě přes tři sta.

V áčku jste končil v pětatřiceti letech. Zažil jste i ve fotbale přechod ze socialismu do tržního hospodářství. Jak se to v klubu projevilo?

Poprvé jsme zlepšení ekonomiky pocítili za doby Pepy Vacovského. S ním do klubu v devadesátých letech vstoupil sponzor Rekomont. Předtím jsme dostali nějaké tričko, po tom jsme měli teplákové soupravy a lepší balóny.

Co říkáte na současný fotbal v Hostouni?

Na naši malou obec byla už divize bezesporu velký úspěch. Hlavně jsem rád za naši mládež. Rozrůstá se a daří se jí.

Výňatek z loni vydané knihy My jsme Hostouň, která mapuje historii hostouňského fotbalu.  Publikaci si můžete zakoupit při domácích utkáních áčka i béčka. To je zpravidla každou neděli odpoledne dle hracího času prvního týmu a rezervy Sokola. Každý čtvrtek od 19 hodin jsou knihy k dispozici v klubovně u hřiště, kde tento den pravidelně zasedá výbor klubu.